Psát, že jsem zase motivovaná atd, je zbytečné ... prostě jsem začala.

A byla to bomba. Rozhodnutí, že se do toho zase pustím a vydržím déle než 10 dní padlo kolem 22.12. Blbej čas, ale plán byl jasný. Přežít 24.+.25.12. (o svátcích jsem většinu času trávila u mamky) a od 26.12 začnu jíst tak, abych se nemusela bát předklonit, že se s prominutím pobleju z přežrání. Musím uznat, že 24. jsem od mamky odcházela dost s námahou, neměla jsem tušení jak se pohodolně přes přeplněný břich ohnout k teniskám a tkaničkám. Obvyklé hlášky naší mámka proč jsem toho teda tolik navařila, když si ani jeden skoro nic nevezmete domu, jsme s bratrem reagovali, že jsme jí už před svátky řekli ať nevaří jak pro armádu spásy. Vaří dobře, ale moc. Kachínka 25. byla uz jen hřebíček do rakve našich žaludků. Ale přežili jsme. Sice v záklonu, ale žili.

Ještě 26. ráno mi bylo dost zle a to myslím, že jsem se večer před už dost krotila. Ale to ráno bylo fajné hlavně tím, že už jsem měla jasný plán co a kolik toho sním. A to bylo povznášející. Uznávám, že odpoledne jsem se ještě neudržela a jako druhou svačinku (asi 45 minut po té první) jsem zhltla asi 100g uzených mandlí a zapila to sladkým jablečným juicem, ale asi jsem to jen nechtěla vyhodit.

Teď už mám doma jen povětšinu vhodné potraviny, dostatek zeleniny a těším se až zase budu hezky spát. V záklonu už totiž chodit nemusím :-) já už vím jak se chodí vzpříma :-)